Jak se vyznat v houbách

Houbařská sezóna je v plném proudu, a tak mnozí z nás míří víkend co víkend s proutěným košíčkem do lesa vstříc neprostupným houštinám – a to s jediným přáním a očekáváním. Nalézt co možná nejvíc úlovků a vrátit se s košem houbami doslova přetékajícím. Pro někoho je houbaření chvíle plná relaxace a užívání si z plných doušků přírody. Jiní hledají možnost, jak si připravit domácí smaženici nebo udělat železnou zásobu nasušených plátků hub například na pravou českou bramboračku.

Mezi námi ale existuje i řada houbařů-amatérů, kteří pro neznalost sbírají jen babky nebo růžovky. A to je určitě škoda! Toho, co můžeme bez obav o naše zdraví do košíčku dát, je mnohem více a spousta z těchto jinak obávaných hub vyniká skvělou chutí. Poselstvím toho článku je prozradit základní informace o nejrůznějších druzích jedlých hub. Jedná se jen o stručný přehled, který může být ku nápomoci začátečníkům. Pokud se o tuto tématiku chcete zajímat hlouběji, doporučuji si pořídit atlas hub nebo jinou encyklopedii, která vás danou problematikou provede po odborné stránce. Pro ty, kteří ale mají vycházky do lesa za pouhý nenáročný koníček, je následující přehled hub dle mého názoru postačující.

Bedla zardělá

Mnoho druhů bedel je jedovatých, několik z nich ale tímto nebezpečím neohrožuje. Mezi známý jedlý druh patří právě bedla zardělá. V lese ji moc často nenajdete, leda pak u okrajů cest, zato se s ní můžete v hojném počtu setkat v parcích, zahradách, nejrůznějších sadech nebo třeba na pastvinách. Není výjimkou, že roste jedna houba o samotě, stejně jako není zvláštní, když narazíte na celá seskupení bedel. Sbírat tento druh zpravidla lze již od začátku července do kraje listopadu.

Při prvním pohledu na bedlu zardělou bychom mohli nabýt pocitu, že se jedná o žampion, ale není tomu tak. Tato houba oplývá bělavou až šedavou plodnicí. Klobouk může čítat od 4 centimetrů až k deseti. Jako mladá má bedla zardělá klobouček zakulacený, s postupným stářím se ale napřimuje klidně až do vodorovné polohy. Také barva se mění z čistě bílé na zažloutlou, zahnědlou nebo šedavou. Výška nohy (odborně třenu) může čítat také až 10 centimetrů. Okolo třenu se nachází prstenec a lupeny zespoda klobouku jsou nahuštěné vedle sebe, měkké, bílé barvy, u starších hub pak dostávají růžový nádech.

Bedla vysoká

Bedla vysoká je velmi rozšířenou a také velmi oblíbenou chutnou houbou, na kterou lze narazit hned na několika stanovištích. Může jím být například louka, mez, pastvina, světlý řidší les, okraj lesů, park, sad, zahrada...zkrátka vlastně „na každém kroku“. Přízvisko „vysoká“ dostala tato bedla zcela oprávněně, neboť se může tato houba dobrat velikosti až 40 centimetrů do výšky! I klobouk může mít od deseti až ke třiceti centimetrů co do šířky.

Sběr bedly vysoké lze uskutečňovat jako u výše popsaného druhu bedly během července až do sklonku podzimu, tedy zhruba do půlky listopadu. Využití v kuchyni nabízí bedla vysoká nemalé. Jednak je jen málokdy červivá, takže polovinu košíku při opracovávání hub nevyhodíte, jednak je velmi chutná. Lze z ní ukuchtit skvělé „řízky“, nebo je jen jednoduše osmahnout na sádle spolu s kořením, přičemž postačí i jen sůl a pepř nebo kmín. Tepelně upravenou bedlu lze podávat s chlebem nebo s bramborami či bramborovou kaší.

Hnojník obecný

Tato houba s velmi humorným názvem v sobě skrývá zdraví velmi prospěšnou pochutinu. Výhodou je zajisté to, že se vyskytuje téměř na všech stanovištích, jako jsou kraje cest, zahrady, parky, louky, okraje zalesněných porostů nebo, jak název sám napovídá, v hnojených půdách. Vzhled hnojníku obecného je ve všem velmi specifický, takže snad nehrozí záměna za nějaký jedovatý druh. Jeho klobouček vypadá – laicky řečeno – jako sněžný zvoneček a jeho nožka může dorůst až dvacet čísel vysoko. Charakteristikou této nožky, tedy třenu, je jeho křehkost a náchylnost k poničení. Důvodem vzezření klobouku, který může mít také až úctyhodných 15 čísel, jsou odstávající šupinky odlupující se od kloboučku. Projevem stáří houby pak je růžový nádech.

Ačkoli je hnojník obecný jedlou houbou obsahující mnoho látek prospěšných pro lidský organismus, je výrazně doporučováno, aby se konzumovaly pouze ty mladé a bílé kusy. Jakmile je na hnojníku náznak růžové, už by se neměl požívat!

Pečárka císařská

Pečárka je ten druh houby, kdy již amatér začíná dávat pozor, zda se nejedná o jedovatý druh. Například pečárka záprašná patří k těm jedovatým, od sebe je ale budete umět určitě dobře rozlišit. Pečárka císařská je velkou houbou vyskytující se více méně všude. Prospívá jí jehličnatý les, stejně jako listnatý nebo smíšený, stanoviště výskytu pojímají i okraje cest a zejména pak prostor pod duby či smrky.

Dužina pečárky voní po hořkých mandlích, klobouk zdobí sesychající šupiny tvořící pomyslné puntíky či skvrny. Třeň je velmi zakořeněn, z jeho délky je vidět zhruba jen polovina. Zbytek zakrývá zprvu kolový klobouk, který se s postupujícím stářím houby narovnává.

Lištička pomerančová

Lištička, obecně jednoduše zvaná „liška“, roste o samotě i ve velkých seskupeních, mimo v zemi na ně můžeme narazit i na rozkládajících se pařezech zejména původně jehličnatých stromů. Nepleťte si však lištičku pomerančovou s liškou obecnou, o které bude pojednáno níže. Na rozdíl od lišky má pod kloboukem lupeny.

Jedná se sice o jedlou a poživatelnou houbu, některým lidem však může přivodit zažívací problémy. Z tohoto důvodu je lepší přidávat je pouze v menším množství například do houbových nebo jiných směsí.

Liška obecná

Rozšíření a doba výskytu lišek je velmi široká. Této houbě se daří jak v nížinách, tak v podhůřích i na horách. Z valné většiny na ně můžete narazit ve velkých skupinách, které jsou k nalezení v obou typech lesů, tedy jak v jehličnatých, tak v listnatých. Nejpravděpodobnější stanoviště jejich výskytu je pod břízami, buky nebo borovicemi. Sbírat je lze velmi dlouho, a to od posledních dnů červnových do počátečních prosincových! Liška obecná se vyznačuje tím, že nemá pod kloboukem klasické lupeny, ale takzvané lištny.

Muchomůrka růžovka

Muchomůrku růžovku lze rovněž nazvat „masák“. Jedná se o nejběžnější, nejoblíbenější, nejchutnější a nejznámější houbu našich lesů. Již od konce května přibližně do konce listopadu ji můžeme najít od nížin až po horské oblasti, a to ve všech typech lesů (smíšený, jehličnatý, listnatý).

Každý houbař si však musí dát dobrý pozor při sběru, aby náhodou muchomůrku růžovku nezaměnil za některý druh muchomůrek, které jsou (někdy i prudce) jedovaté. To, čeho si před sběrem nutně musíme všimnout, je svisle rýhovaný prstenec či prstýnek na svrchní straně těla houby. Pokud je prstýnek hladký nebo těžce rozlišitelný, nikdy tuto houbu nebudeme sbírat!

Při zpracování muchomůrek růžovek je vhodné prodloužit dobu varu, jelikož je potřeba varem zredukovat jinak nebezpečné látky. Ty by totiž jinak ničily červené krvinky.

Václavka hlíznatá

Na václavky jsou bohaté listnaté lesy. Jejich nejobvyklejším stanovištěm jsou pařezy, povalené kmeny a podobně. Rostou-li václavky přímo na zemi, je to zpravidla na pozůstatcích rozkládajícího se dřeva.

Užití václavek v kuchyni je velmi široké. Pro svoji plnou a dobrou chuť lze z václavek učinit přídavek do gulášů či rozmanitých pokrmů z masa. Výborné jsou ale i samotné, když jsou naložené v kyselém láku.

Holubinka jahodová

Holubinka jahodová oblibuje jehličnaté lesy, především pak kyselejší půdu. Zejména je pak její stanoviště předvídatelné tam, kde se vyskytuje mnoho mechu. Jako většina běžných hub, ke sběru je k nalezení už v průběhu července. Sezónu holubinek uzavírá zpravidla říjen. Své přízvisko si holubinka zasloužila dle barvy klobouku. Protože holubinek existuje velké množství a ne všechny jsou jedlé, můžete při sběru uplatnit takzvanou „ochutnávací metodu“. Dejte si do úst malé množství dané houby, u které si nejste jistí. Pokud vás do několika vteřin začne pálit jazyk nebo je chuť svíravá, palčivá nebo jinak odpuzující, ihned obsah úst vyplivněte. Máte tedy jistotu, že daný druh je jedovatý. Zároveň jste však okusili tak malé množství, že se vám na zdraví nemůže odrazit. Kuchyňské využití holubinky jahodové je široké, ať již do masových pokrmů, omáček, jistých druhů polévek, nebo do smaženic a podobně.

Václavka smrková

Václavky dostaly své pojmenování dle doby svého výskytu, totiž okolo dne, kdy slaví svůj svátek svatý Václav. Aby to však nebylo tak jednoduché, lze je nalézt v plné kráse i v červnu nebo na začátku října. Jejich nejoblíbenějším stanovištěm jsou pařezy a rozkládající se dřeva, velmi často však jde o parazity parazitující na smrcích a komplexech kořenů smrků. Václavky umí rozkládat celulózu, ale i lignin, čímž jsou viny za bělavou hnilobu na dřevě. Z tohoto důvodu je znalci považována za nechtěného parazita.

Ale pozor! Syrové václavky jsou jedovaté! Musí proto projít minimálně půlhodinovou tepelnou úpravou. Odměnou za to je však jejich vynikající chuť, a to jak v omáčkách nebo s masem, ale i coby naložené v kyselém láku.

Čirůvka májovka

Čirůvky patří mezi houby, které jsou doménou jarního období. První kusy můžete v lese nalézt již na konci dubna, hlavní sezóna čirůvek pak je během května a června. Jejich výskyt je velmi početný, většinou ve velkých skupinách. Rostou v trávě, a to takřka všude. Tak například v zahradách, sadech, na okrajích lesů, na mezích, loukách, pastvinách a podobně. Charakteristikou májovky jsou velmi husté lupeny doslova „nahuštěné“ na sebe. Tato houba vydává vůni, která může připomínat mouku.

Pokud nevíte, co s čirůvkami, zkuste z nich uvařit bílou houbovou omáčku, nebo ji přidejte na pánev při smažení vajíček nebo volských ok. Budete mile překvapeni, jak jejich chuť ovlivňuje celkovou náturu zhotoveného pokrmu.

V tomto článku jste se mohli teoreticky seznámit s několika druhy jedlých hub, které třeba nemusí být všem tak známé, jako je klasická „babka“ nebo „hřib“. Říše hub je ale velmi široká, a tak nelze v jednom článku pojmout a pojmenovat vše. Proto doporučuji vzít si k ruce jakýkoli altas hub, kde najdete mnohé poučení. Přeji vám všem tedy hezký sběr a vydařené procházky přírodou. A v neposlední řadě pak dobrou chuť po uvaření houbových specialit!